Pojďte se začíst a vydat se do pustiny kolem Killanu!
Most
Stokrát opravovaný pancéřovaný vehikl poskakoval po mizerné cestě, kterou nikdo neopravoval už řádku let. Sebastian tu ta tam kouknul krz průzor ven, ale bylo to tak na způsobení si mořské nemoci. Nikdo nemluvil, jenom tu a tam někdo nervózně kouknul na displej hodin u stropu a někdo jiný setřel potůček potu, který mu stékal po tváři.
Venku nebylo kdovíjaké vedro. To, čemu se říká léto, odešlo a tady v horách se schylovalo k rychlé proměně ve větrný a deštivý podzim. Stačilo by otevřít pár poklopů ve střeše té obludy, které někdo na zadní dveře přivařil honosně znějící označení Bradley. Jenže to nikdo neudělá.
V Pustině se prostě poklopy neotvírají ani ve dne, protože Oni jsou velmi citliví na závan lidského pachu, na každou kapičku potu. A nechcete je potkat, ani když se vezete v koloně, jako je tahle.
Sebastian se do Killanu těšil, protože o téhle odlehlé horské pevnosti a zdejších zvycích leccos slyšel a četl a bylo mu jasné, že tu najde svět, který si většina obyvatel megapolí neumí ani představit. Zamračené tváře spolucestujících, všudypřítomná pověrčivost a transportér nadskakující půl metru po cestě, o které mapa říká, že patří státem udržované mezinárodní sítě, mu to nemohly zkazit.
Pak se kolona zastavila. Všichni sebou trhli, protože zdržení bylo to nejhorší, co se jim mohlo stát. Večer byl sice relativně daleko, ale pevnost Killan také. A tady v horách padá tma rychleji. A ve tmě jsou Oni.
Otevřely se zadní dveře a zamaštěný vnitřek transportéru zalilo matné světlo. Klidně hlídkující po zuby ozbrojená ochranka Hezouna Ponse, kterému kolona vlastně patřila, všechny uklidnila.
„Máme zásek na mostě. Ale jestli si potřebujete odskočit, udělejte to hned, dál budem stavět až v Killanu.“ houknul dovnitř jeden z ozbrojenců a aniž čekal na odpověď, šel to zopakovat ještě několikrát ke vše dalším transportérům.
„Je tu čisto?“ Zeptal se bázlivě jeden spolucestující. Ale ostatní o tom nepřemýšleli a lezli ven, aby mohli trochu protáhnout kosti.
Údolí se tu rozšiřovalo a kolem cesty byl les řidší. A hlavně nějakých sto metrů od cesty se ve větru klinkaly žluté plastové pásky a výstražné tabulky, že dál není terén bezpečný. To znamená, že až k nim to někdo kontroloval, a to poměrně nedávno.
Sebastian za to byl vděčný a i ostatní cestující zahodili společenský ostych, který by jim něco takového nedovolil a rozběhli se využít zákrytu za mohutnými kmeny stromů.
Cestou zpátky Sebastian vychutnával to místo. Les, stromy, vzduch. Divočina, ze které má většina lidí panickou hrůzu, protože nikdo raději ani nechce vědět, co za těmi výstražnými páskami žije.
Zvědavě vykročil k čelu kolony. Nohy se mu bořily do měkké vrstvy tlejícího listí, písku a větviček. Sledoval, jak Ponsova ochranka vyprošťuje z bláta dvoumístné průzkumné vozítko a snaží se ho dostat před výhrůžně vypadající mohutné obrněné obludárium. Kanon obrněnce ukazoval k úzkému a málo udržovanému mostu klenoucímu se přes hluboce zařízlé dno údolí kde zurčela a třpytila se říčka čistá jako drahokam.
Vpředu se v kruhu bodygardů vybavoval sám Hezoun Pons s dvojicí kyborgů.
Kyborgové, opravdu s výpravou jede dvojice kyborgů! Obrovské postavy chlapů jejichž těla byla přetvořena v zabijácká monstra, kterých se bojí i Oni.
Snad je dobře, že jsou tu. I když nabízí se otázka proč. Má Pons fakt tolik peněz, že si může dovolit najmout dvojici kyborgů? Nebo se v Killanu bude dít něco, kvůli čemu je sem posílá řád? Nebo tu mají nějaké vlastní, možná osobní, zájmy? Na to by Sebastian rád přišel. V jeho misi mu to nejspíš bude hodně užitečné.
Sebastianovi nemohla ujít ani Ponsova pitoreskní suita. Tedy popravdě vlastně celou tu dobu sledoval štíhlou tmavovlásku, která byla oblečená tak nějak, jak si vždycky představoval zpěvačky, o kterých jako dítě slyšel vyprávět pohádky. Rozhodně nikde jinde než v Ponsově suitě by se osoba tak nemravně oblečená a přidrzle okukující okolí nemohla objevit. A její smích se Sebastianovi nějakým zvláštním kanálem vepsal do skrytého mozkového závitu, kde neodstranitelně uvízl.
„Bojíte se, jestli most nemá narušenou statiku?“ zeptal se Sebastian jednoho z vojáků, kteří kontrolovali nájezd na most. Na střelce nevypadal. Spíš to mohl být pyrotechnik nebo někdo z chemického průzkumu. Teda, opravdu si s sebou Pons veze i tyhle lidi?
Voják zvednul oči, „což o to, unese. Tady je větší průšvih.“
„Miny? Ale ty byste přece museli vidět na displeji?“ Sebastina přemýšlel, proč tolik štráchů s jedním mostem a proč do čela kolony strkají to malé vozítko.
„Řiká se tomu ďáblův most. A má to důvod. Kdysi tu během války povstalci otevřeli pulzující červí díru a nikdo jí neumí deaktivovat. A bohužel ani neznáme algoritmus jejích pulzů. Jestli teda nereaguje na něco zvenčí a jede ve vlastnim uzavřenym algoritmu.“
Parta z Ponsovy jednotky zatím průzkumáček vydloubala z bláta a dostala ho dopředu. Vojáci se trochu emotivně dohadovali, kdo sedne za volant. Ale zdálo se, že na to měli nějaký předem smluvený pořadník a tak jeden docela nervózně svolil k nasednutí. Velitel se k němu naklonil „Hele, neuspěchat. Nejdřív musíme zas všechny napcat do auťáků, nastartovat a bejt připravený. Až zatroubim, jedeš. Jak budeš na druhý straně, napálíme to za tebou, co to de. Okej?“
Vojak přikývnul. Nastartoval a čekal.
„Nasedat!“ Křičel mezitím do davu jeden z ozbrojenců a všichni poslušně zamířili ke svým transportérům, i když si někteří zřetelně užívali poslední možnost nadýchat se čerstvého vzducu.
„Nestačí tam poslat dron?“
Pyrotechnik zavrtěl hlavou a ušklíb se, jako by chtěl říct že tak chytrej je taky, „Eště nikdy to nesejmulo dron. Jakoby tam byla pojistka na živý organismy.“
„A co kdyby ta věc byla aktivní?“ staral se Sebastin.
„Vodpálí ho to někam do jinýho vesmíru,“ pokrčil rameny pyrotechnik. „Vlastně né. Párkrát ty potrhaný llidi a rozmašírovaný auťáky našli o kus dál za mostem.“
„A co pak uděláme my?“
„To rozhodne velitel. Další pokus by pak měl smysl až za pár hodin. A to je zdržení, že se do tmy nestihnem ani vrátit ani doject do Killanu. …seš spokojenější, že to víš?“ Dobíral si Sebastina.
Asi to tak úplně slyšet nechtěl. Ale už se raději neptal dál a doběhnul si do svého Bradlyho. Napěchoval se na své místo mezi ostatní a čekal.
Ozvalo se zatroubení a pak uslyšel zvuk motoru průzkumáčku, řidič roztočil motor do otáček a vypálil kupředu. A pak nejednnou, bylo ticho. Všichni nasucho polkli.
„Projel to, je na druhý straně!“ Zařval nadšením řidič. A pak už nebylo slyšet nic, protože i motor Bradlyho se rozeřval do otáček, vozidlo se zhouplo jako loď na vlnách a skočilo dopředu pohybem dravce honícího se za kořistí. Kolona se rozjela na plný plyn přes most.
Těch pár vteřin, co pod kolama duněl starý most, trvalo věčnost. Ale pak se zvuk zase změnil a všem bylo jasné, že živí přejeli na druhou stranu. Všichni si viditelně oddechli.
Bradley pokračoval v divoké jízdě a cestující se znovu rozdělili do tří skupin. První se snažili budit zdání tvrďáků a rukama a nohama se rozepřeli tak, aby se na výmolech neumlátili o pancéřový strop, druzí pokorně opět nasadili přilby a ve zvuku jejich zvonění o kov interiéru začali meditovat, ti třetí přilby naopak sundali a tiše do nich zvraceli. Aspoň neměli myšlenky na to sledovat utíkající čas a být nervózní z toho, jestli kolona stihne dojet do Killanu za světla.
A dál?
Můžete pokračovat ve čtení na kapitolku Killan >> anebo se rovnou přihlašte:
(čtvrtek večer/pátek 8:00 příjezd), hra pátek-sobota večer. Několik krátkých postav příjezd v pátek odpoledne, vstup do hry pátek večer
