Killan

<< předchozí kapitolka Most

Killan

Kolona se opět zastavila. Sebastian se probral z klimbání a vykouknul průzorem ven. Magická hodina. Slunce se už dávno schovalo za okolní strmé kopce, ale obloha ještě ze setrvačnosti chvíli zůstala modravá a varovala, že ta skutečná černočerná tma padne velmi brzo.

Kolem hnízda, jak jsou všichni zvyklí říkat malým měst­ským pevnostem velikosti Killanu, se rozsvěcely namodralé reflektory a ozařovaly široký pás příkopů mezi vnější a vnitřní hradbou. Narezlé žiletkové dráty chránily koruny zdí a rozdělovaly podélce i samotný příkop. Ať si o Killanu v megapoli panuje představa polodivoké díry na hranicích, ochranné valy tu mají pečlivě udržované a opravované. Místní asi vědí proč.

Se skřípěním se odsunuly těžké železné závory a rozevře­la se brána. Zevnitř ven padl proud světla, protože ulice si zde nedovolí nechat neosvětlené. Bradley sebou škubnul a spolu s ostatními transportéry skočil dopředu. A za několik okamžiků už se celá kolona stočila do půlkruhu na náměstí a jen od brány doléhalo skřípění zavírajících se vrat.

Všichni se vysoukali ze svým skrčených pozic a hledali, jak znovu získat lidskou důstojnost odloženou pro potřeby transportu.

Řidičův pomocník vystrkal z transportéru hromadu za­vazadel různých barev, stáří, tvarů a smradů.

Kolem kolony procházelo několik zdejších vojáků a ru­tinně kontrolovali, jestli se s kolonou dovnitř nesvezlo něco, co sem nepatří. Nějaká žena v bílém vědeckém kokonu a přilbou s velkým proskleným štítem, který ji kryl obličej, mě­řila povrch vozidel nějakým udělátkem. Nejspíš dělá nějaké biologické testy, které Sebastian z megapole neznal.

Hezoun Pons se se svojí suitou bez ptaní vydal směrem ke vchodu do citadely, která městu kralovala jak středověký hrad. Zevnitř mu vyšli naproti pravděpodobně maji­telé hnízda a zdá se, že Ponsův příjezd je potěšil.

Sebastian se za nimi zadíval a přistihl se, že váhá, jestli ho víc mrzí, že nebude spát v přepychové posteli jako Pons a panstvo, nebo že v citadele mizí ta tmavovláska s udělátkem, jejíž štíhlé nohy rýsující se v protisvětle sle­doval. Najednou se zastavila a ohlédla. Přelétla pohledem náměstí, jenže pak na ni někdo zevnitř zavolal, „Renée, neblbni, sežere tě tam něco!“ a dívka se se smíchem otočila a houpavým tanečním krokem vyrazila zpátky do pevnosti. Sebastian se za ní díval, dokud panští poskoci nezavřeli za všemi tlaková pan­céřová vrata a citadela se nezměnila v temnou nepřístupnou masu tyčící se k temné obloze.

Smutné pomyslel si. Ale třeba jí tu ještě potkám.

„Kde bys mi radil se ubytovat?“ obrátil se Sebastian na jednoho ze zdejších vojáků.

Ten se moc nerozmýšlel a mávnul směrem k velké bu­dově, „U Cecílie, kde jinde.“

Sebastiana odpověď překvapila „To vede nějaká Cecílie?“

„Jasně.“ přikývnul.

„…já jenom, že to nevede její chlap, se divim.“ vysvět­loval Sebastian.

„Na to se neptej. Copak to tam u vás na severu nemáte?“

„Aha, ne jenom mě to překvapilo… ňákej průser?“ Oťukával Sebastian situaci, aby do něčeho nešláp dřív ne se vůbec rozkouká.

„Nech to plavat,“ byl důrazný voják. „Prostě u Cecílie.“

„Okej. A dík!“ pochopil Sebastian, že to téma bude asi tabu. Sebral ze země svůj ranec, kterému řidič říkal tak hez­ky „zavazadlo“ a vyrazil k budově, která tu sloužila jako ho­tel, ale zdá se, že i jako nejoblíbenější místní hospoda. Což Sebastianovi vyhovovalo, protože tu bude moci pohodlně a přirozeně navazovat kontakty s mnoha lidmi.

Když vešel dovnitř, nečekala ho žádná vymydlená recep­ce, na které byl Sebastian zvyklý ze svých cest po megapolích, ale lokál jak z velmi starých dob. Než se zorientoval v přítmí, vyšla mu oblakem dýmu naproti obrovská svalnatá gorila.

„Vítám tě u nás. Já sem Hugo. Budeš jíst? Nebo jenom trochu ňákýho dobrýho vožíráku?“

Sebastiana vyvedl z rovnováhy, „Postupně všech­no. Jo, vlastně mam hlad a rád se napiju, ale nejdřív si chci někam hodit věci …teda jestli máte nějaký volný pokoje.“

Hugo spokojeně zavrčel „Jo jo …teda pokoje …tudy. Máme to nejlepší, co v Killanu seženeš.“ a Sebastian si to hned překládal jako „Vida, přijel porcelán z megapole, dobrá příležitost ho pumpnout.“

Když vešli dovnitř, i tady místnost osvětlovala jenom jedna červená tečka nad dveřmi. Okno bylo zata­žené ocelovou žaluzií. Jaký pohled se skrývá za ní, bude muset Sebastian prozkoumat zítra za dne. Vybavení pokoje připomínalo samotku pro masové vrahy, ale to se asi dalo čekat.

„Víc se rozsvítit nedá?“

„Ne. Šetříme baterky. Reflektory musej hlídat kolem zdi. To kdyby v noci zhaslo, sme v hajzlu. Generátory sou dávno vodstavený, protože neni co do nich lejt. …jo a nejde to ani zhasnout, kdyby se něco semlelo, tak abys viděl na cestu.“

„Něco hrozí?“

Hugo se zamyslel, „Sme komfortní podnik, tady budeš v cajku. I kdybys v noci slyšel něco venku …třeba jako i sirénu nebo střelbu, tak to prosimtě neřeš a hlavně nevotví­rej to vokno. Tady to bude v cajku.“ opakoval Hugo.

Sebastian povytáhl obočí. Bude to tu asi trošku divočejší, než si původně myslel. Odhodil si věci na postel a vydal se v doprovodu obrovitého vyhazovače Huga do lokálu.

„Hraješ poker?“ vyzvídal Hugo.

„Ne, to ne,“ zavrtěl Sebastian hlavou.

„To nevadí, vrchcáby sou taky dobrý. Nebo plátýnko, to tady dáváme.“

„Ani ne,“ nedal se Sebastian odbýt, „spíš na to plátýnko něco k jídlu.“

„Jo, je tu maník, co v Pustině střelil prase, to ti v tý tvý megapoli nedaj.“

To znělo rozhodně stejně šíleně jako zajímavě. Hrozilo to samozřejmě tím, že mu naservírujou zmutovanou dvouhlavou žirafu s horskou přirážkou.

Můžete pokračovat ve čtení na kapitolku  Lovec >>  anebo rovnou se rovnou přihlašte:

Přihláška na hru