Doktorka Filipiová přišla do Killanského výzkumáku po válkách. Za válek prý pracovala v polních nemocnicích. Ona by to tak nikdy neřekla, ale ostatní moc dobře vědí, že má talent na stroje a v biochemii je to rozený zázrak. Kdo ví, kde k těm znalostem přišla. Taky se její pacienti lépe uzdravují a rány se jim rychleji hojí. A není to jen stroji a výpočty, Filipiová má vhled a kus opravdového soucitu. Takového člověka aby tady na jihu jeden pohledal. Mohla by klidně dělat ve výzkumu nebo primářku v hlavním městě!
Doktorku Filipiovou čekají pacienti, bude čelit vlastním stínům z minulosti a hlavně co se svou profesní budoucností. Opravdu chce zůstat nadosmrti zašitá tady dole na pustém Jihu?