Bunkr v horách
Prp prp prp rachotil si traktůrek a poskakoval po kamenité cestě do kopce. Občas se zadýchal a zakašlal a apk hupnul přes balvan dál.
„Kdyby nám ty zmetci neukradli transportér, byl bych klidnější,“ pomyslel si Sebastian, ale to bylo tak všechno, co s tím mohl dělat. Zaplať pánbůh za traktor.
Tak oba nervózně sledovali jakzatímco traktůrek brmlá a leze do kopce, zatímco slunce sice úplně bez keců, ale zato nezadržitelně leze po obloze dolů.
„To stihnem,“ uklidňoval Sebastiana Tipař.
„Je to daleko?“
„Tak kilák,“ hodnotil Tipař polohu.
To znělo dobře. Zvuk motoru zněl podstatně výhrůžněj. Do pravidelného prpání se stále častěj ozýval nějaký dysharmonický cinkavý tón. Vždycky když se jeho kola zanořila do suti a štěrku a Judita musela přidat plyn, aby se z toho vyhrabal, bylo to hlasitější.
Oba ty zvuky podezíravě sledovali.
„To dělá často, vpohodě,“ uklidňovala je Judita, „je to starej werk. Jednou se takhle vysypala celá převodovka. Ale i to sme zase poskládali. A je absolutně spolehlivej,“ byla na ten prpák pyšná.
Aby to traktůrek uvedl na pravou míru, poskočil a vydal zvuk šuplete železného šrotu vysypaného na zem. Ještě zachrčel a chcípnul.
Oba se po sobě podívali.
„Pude to opravit?“ měl Sebastian starost.
„V pohodě, řikám, sme to jednou už dělali, tak na půldne práce a je to zase vpoho.“
Ale Tipař kouknul na slunce dotýkající se protějšího kopce a viděl pořadí priorit úplně jiné. „Berem věci a padáme! Jak ste dobrý v běhu do kopce se závažim?“
Naházeli si na záda nabalený krámy a ostrým krokem s náznaky pokusu o běh se vydali do kopce.
„Je to furt takhle do kopce?“ popadal přitom Sebastian dech.
„Nenene,“ uklidňoval ho Tipař, „posledních dvěstě metrů je to spíš taková ferata.“
A tak skákali přes kameny a od nohou se jim sypal štěrk.
„Neprozradíme se takhle?“
„Dávno vo nás vědí, sledujou nás už od farmy, jenom se bojej dokud je světlo.“
Slunce se pomalu nořilo za kopec.
A světlo padalo dolů s ním.
Po chvilce opravdu doběhli na konec cesty a před nimi mířila vzhůru prudká kamenitá stráň, místy vlastně jen šikmo položená skalní deska.
Sebastianovi crčel pot po tváři i po čele a jeho kapky stékaly přes obočí. Pohled nahoru ho vyděsil.
„Přes ten svah se musíme dostat, nahoře už je to pak jednoduchý, jenom kousek, seberte síly!“
„To neni konec, ta skála?“ vyděsil se Sebastian.
Judita vypadala, že za okamžik zkolabuje. Ale jen se ohlédla do údolí za nimi, které se pomalu nořilo do příšeří, a to byla silná motivace. Vyrazila nahoru po úzké pěšince sotva viditelné na příkrém svahu.
Sebastian se pustil na ní a Tipař nakonec.
Tipař nekecal, poslední úsek bylo hotové peklo, prudký svah, po kterém by se člověk normálně plazil s cepínem a doufal, že mu ten před ním neskopne na šišku balvan zvící hlavy. Jenže teď fakt spěchali a byli naložení jak soumaři nájezdníků vracejících se z úspěšné kořistnické výpravy.
A v tom se údolím někde odspoda rozezněl dlouhý řev. Všichni instinktivně na půlvteřinu strnuli, protože bylo jasné, o co gou.
“Tady eště chvíli bude svítit, ale máknem!” viděl to optimisticky Tipař.
A tak se Judita otočila a udělala dlouhý krok. Asi trochu delší, než měla, protože jí podjela noha, zavrávorala a spadla mezi kamení. To se s natěšeným rachotem změnilo v malou lavinu a smetlo Juditu s sebou. Sebastian s Tipařem ji nestačili chytit, jen podle nich projela v oblaku prachu a valících se kamenů dolů asi padesát metrů. Tam se kamenný proud naštěstí zastavil a Judita hledala něco, čeho by se chytla.
“Do háje! tolik času zas nemáme,” zaklel Tipař.
Ale to už se Sebastian sunul svahem kolem něj dolů za Juditou. Měl co dělat, aby zvládnul svůj sestup zastavit a nepřidat se ke kamenům, které od nich poskakovaly dolů po svahu až mezi stromy.
Judita se trochu obtížně posadila a kontrolovala, jestli má všechny končetiny. Sebastian jí nabídl ruku, aby jí pomohl najít rovnováhu a mohli pokračovat nahoru. Judita se do něj zavěsila, sykla bolestí a zase sedla na zem. “To nedám, mam něco s nohou.”
“Jak s nohou?! musíme nahoru, za chvíli je tma.”
Judita pohledem zkontrolovala výšku, která jim schází a pak vzdálenost od lesa v údolí, který se začínal propadat do tmy. Údolím se rozlehl druhý táhlý řev tvora, kterého nechtěli potkat.
“Tam nedojdu, tak mě tu nechte, to je zdrží,” viděla Judita řešení.
“To si uhodla!” a Sebastian už ji zvedal, “prostě potáhneš nohu, to dáme.”
Mezi tim už u nich byl Tipař “Jeden cvok větší než druhej. Dej sem ruku!”
A Judita se nakonec zavěsila mezi ně a společně vrávorali nahoru a doufali, že se ze stráně neskutálí všichni tři společně. Co krok, to poskočila neviditelná ručička hodin a slunce zalézalo za okolní kopce. Tipař i Sebastian supěli námahou a čůrky potu jim tekly po tvářích, zatímco Judita, kterou vláčeli mezi sebou se snažila neskučet moc nahlas, aby je nedemoralizovala. Nebylo třeba. Údolím zazněl další řev a bylo jasné, že tentokrát je to blíž. Pak slyšeli i různé zvuky padajícího kamení. Neklamný důkaz, že v údolí už to žije.
Když se ocitli na hraně vrcholu, vlastně už neoddiskutovatelně padala tma. Ale jen asi dvacet metrů před sebou uviděli do skály zapuštěné pancéřové dveře. Kdyby nenesli Juditu, asi by se dalo říct, že k nim skočili. Tipař se u dveří vysmekl a nechal Sebastiana s Juditou, aby se zřítili vedle něj k zemi. Vytáhl ovladač a nervózně se třesoucíma prstama do něj ťukal příkazy. Pak to klaplo a dveře maličko povyskočily z pantů.
“Pomoz mi!” syknul Tipař a veškerou sílu napřel k tomu, aby ty dveře aspoň trochu pootevřel. Byla to masa oceli, tlusté byly snad půl metru, a vážily podle toho. Oba se do nich opírali a dveře pomaloučku centimetr po centimetru poodhalovaly temnou škvíru, která byla za nimi.
Svahem se mezitím rozhlehl zvuk sypajícího se kamení. Dobře ho znali, sami před pár okamžiky dělali podobný kravál. Jen byli o poznání pomalejší než ti, kdo se do svahu ženou teď.
Dveře se mezitím pootevřely a Tipař do nich hodil své věci, oba se shýbli pro Juditu a vtáhli jí s sebou dovnitř.
Pak se Tipař se Sebastianem znova zavěsili do tunových dveří a vší silou je rvali zpět do zárubně. Daly se do pohybu jen neochotně a ač se snažili jak chtěli jen se pomalu přivíraly a že se zvenčí doléhá hluk padající suti a výkřiků Divokých, to bylo dvěřím úplně jedno. Nekonečné vteřiny mířily na své místo, stejně jako zvenčí dolehl dovnitř zuřivý běh smečky predátorů, kteří už se po svahu vydrápali nahoru a teď jim zbývalo jen těch posledních pár metrů ke dveřím. A řev se nyní ozval znovu, byl blízký a hrozný.
A pak to temně a hluboce žuchlo a dveře zapadly na své místo a jazýčky zámků se automaticky zaklaply. A hned poté všichni tři slyšeli, jak na dveře doskakují rozzuření pronásledovatelé a po pancíři sjíždí jejich drápy.
Seděli na zemi a snažili se rozkoukat. U stropu svítil jeden maličký rudý bod a to bylo veškeré světlo, které oči nalezly. Seděli na zemi a odfukovali.
První se vzpamatoval Tipař. Ztěžka vstal a opřel se do kola na dveřích. Rozesunul jím pojistné závory a dveře se tak staly odolné proti jakémukoli útoku zvenčí.
„Co noha?“ staral se Sebastian.
Judita si fňukla zkusila se postavit. Opírala se o betonovou stěnu, ale její levá noha to prostě odnesla.
„Snesem tě dolu, tam je ordinace,“ uklidňoval je Tipař.
„Ordinace?“ neschápal Sebastin, „tady?“
„Budeš překvapenej, co všechno tady je.“
Teď se teprv rozhlédli, kde se to vlastně ocitli. Byla to maličká betonová kobka a i když v tom červeném světle napínali oči jak chtěli, žádné další dveře neviděli.
„Uhněte mi!“ pokynul jim Tipař a když se oba postavili podle stěny, zvednul dřevěný rošt ležící na podlaze a pod ním se ukázal obrys železného poklopu.
Tipař se pak zanořil do zámkové krabičky, která byla i zevnitř vedle dveří a něco do zámku nahrával ze svého náramku.
Jemně to zasyčelo a hydraulika poklop zvedla. Pod ním byla temná šachta dolu.
A dál? Přihlaste se na hru!
